Tibetský španěl

Deníček…., aneb první krůčky našich štěňátek Conie, Carmen, Candy a Coletty

autor: Jitka Kišková

Zajímavé věci se začínají dít, až když štěňátko vidí na svět a zkouší věci, které by si se zavřenými kukadly jen těžko dovolilo, proto začínáme až teď, 10. den po narození…
(Deníček je řazen od nejnovějších zážitků po nejstarší, stejně jako celé stránky)

Tímto sdělením uzavírám deníček našich štěňátek, jelikož už nebudou žádné společné zážitky, i když s námi Colettka zůstává.

Na úplný konec mám jedno moudro: Ten, kdo si myslí, že se štěstí nedá koupit, pravděpodobně zapomněl na štěňátka.

7.11.2010
Odpoledne nastala ta smutná chvíle. Smutná sice asi jen pro nás, ale šťastná pro nové páničky Carmenky. Po pečlivém předání všech praktických rad, zkušeností a nezbytností, které ke Carmence patří a které má ráda, došlo k poslednímu čumáčkování, mojkání a loučení. Carmenka nám odešla do nové rodiny. Všichni doufáme, že si tam rychle zvykne. Vzhledem k tomu, že je to ale velice přátelská a společenská fenečka, hned jak si ji vzal nový pániček na ruce, spokojeně mávala ocáskem, ona je prostě na ty chlapy….

Sólo pro Carmen:
Naše úžasná dupinko… vydržela jsi s námi docela dlouho a my jsme zato rády. Nikdo nám tu už nebude nastavovat své bříško a pečlivě nás čumáčkovat. Bez černošky tady bude prostě smutno. Přejeme Ti pevné nervy při výchově nových páníčků, ale Ty jsi naše chytrá holčička a levou zadní si s nimi poradíš. A hned ze startu jim vysvětli, že si to nejlepší masíčko teď už nemůžou nechávat jen pro sebe… Věříme, že se tam budeš mít určitě moc dobře a navíc nebudeš bydlet daleko… Myslíme na Tebe, ale pamatuj, každý začátek je těžký… Papa miláčku…

31.10.2010
Osobně jsem přišla později a byla jsem velice překvapená, co se to v našich dveřích děje. Nějaká veselá návštěva mě přivítala mezi sebe jako dalšího hosta. Až v zápětí mi bylo sděleno, že se jedná o potenciální paničky naší Carmenky. Nemůžu si pomoct, ale Colettka vypadala, jako kdyby rozuměla každému slovu, co tam o Carmen ten večer padlo. Její výraz vypovídal o tom, že Carmenku rozhodně nikomu nenechá a bude jí bránit zoubky drápky. Její kukadla, jako kdyby říkala: „Co to tady mluvíte?! Carmenka? Jak odejít? Kam? A jako s váma, jo? A s kým tu podle vás pak asi budu blbnout?! No to vůbec nepřichází v úvahu! Děkujeme za návštěvu, ale už je čas odejít…“. A ještě pěknou dobu chodila nevěřícně za námi a Carmenkou po bytě, než spolu bok po boku usly.

28.10.2010
Tetičky nám slibovaly nějaký výlet, prý snad i s Candynkou. Jely jsme domečkem na kolečkách tak dlouho, až se z té nervozity Colettka poblinkala, ale oběd byl tak dobrý, že si ho vychutnala znovu. Už už nás konečně pustily ven. „Aaaahoj Candynko, to jsme my…“, přivítaly se holčinky. „Sestřičky moje, vy jste tady, to je super… pojďte, musím vám ukázat, co mi tu všechno patří, ale ještě jdu počumáčkovat tetičky a lidskou maminku“, přivítala se se všema Candy. Maminku Bininku strašně zaujala kočka, která se před ní schovala na hromadě cihel. Běhaly jsme jako ďáblíci všude, kam se dalo. Candy najednou začala čmuchat a rychle utíkala s nějakým zvířátkem v tlamičce, jen růžové pacičky jí lítaly kolem čumáčku. Nová panička nebyla moc překvapená, prý to dělá často. Všem se nám s Candynkou líbílo, je moc šikovná, malinko větší než holčičky ostatní, ale vypracovala si pěknou kondičku tím neustálým pohybem po obrovské zahrádce.

17.10.2010
Už si konečně nemusíme připadat jako vězni. Lidská maminka spolu s tetičkami nám odstranily zídku, která nám vyhrazovala náš prostor. „Už teda bylo na čase!“, shodly se sestřičky. Taky maminku nadchlo, že s námi nemusí být zavřena a konečně si může pohodlně ulehnout na gauč, jak bývala zvyklá. Otevřený prostor nezůstal ušetřen našemu čmuchání a šmejdění. „Mě potěšily dlouhé šňůrky, tetičky je normálně nosí kolem krku, prý šátek nebo co… visí v takové ideální výšce… dělám si na ně zálusk, ale dneska tím ještě tetičky dráždit nebudu…“, rozsvítila se očička Carmence. „Ale v pelíšku je přece jenom v pelíšku, nikde jinde se tak dobře nehajá“, usoudila Colettka po prohlídce celého terénu.

25.9.2010
Po odpolední krátké siestě, aby nám slehl obídek v bříškách, nás tetička Radka s lidskou maminkou vytáhly ven, daleko na obrovský zelený chodníček. No ten byl tak obrovský, že jsme ani nedohlídly na druhou stranu. Co nás ale potěšilo je to, že jsme dostaly svobodu, dlouhé vodící šňůrky nám odeply a pobídly nás, ať si jde běžknout. Samozřejmě jsme toho využily, ale po chvilce odběhnutí nás volaly zpátky. „No to teda ani náhodou, už jsem daleko a vracet se mi nechce...“, odmítla Carmenka. „Ale dívej, mají tam nějakou dobrotu…, to já teda jdu, a Tobě nic nenechám, chacha…“, odběhla Colettka. Tak jsem se teda rozhodla běžet za Colettkou. „Už jsem taky tady, šup sem s tím piškotkem“, popoháněla lidskou maminku Carmen. Naběžkaly jsme pak ještě spoustu kilometrů a doma padly než jsme se vůbec dostaly do pelíšku. Občas jsme cítily, jak nám cukají nožičky i ve spaní.

11.9.2010
Tetička Radka zas přišla s nějakou vychytávkou… Seděly jsme obě v pozoru a obávaly se, která to bude muset absolvovat jako první. „Běž, běž, ty jsi starší,“ popostrkovala Colettka Carmenku. A Colettce se přání vyplnilo, protože tetička vzala první Carmenku. „Noooo, tak hlavně, ať to mám rychle za sebou…,“ modlila se Carmenka. „Hmm, super, opovaž se přestat… to je tak strašně příjemné…,“ změnila názor Carmen. Kdežto Colettka byla celá bez sebe: „Já se nedám, pusť mě, mi nikdo trhat chloupky nebude, mám je ráda všechny, do jednoho… Dobře, a to by stačilo…,“ bránila se zuby chlupy Colettka. „Zase budu mít zlé sny…,“ stěžuje si Coletta.

9.9.2010
„Colett, normálně představ si, tak si koušu ranní papání a asi jsem si zpapala i zoubek… Bylo to najednou tvrdé a jeden mi v tlamičce chybí…,“ bojí se o svou zubní kartu Carmenka. „Co Ti na to mám říct, sestřičko, stává se z Tebe stará fenka, bacha, za chvíli budeš zase bezzubec. Sotva Ti všechny zoubky vyrostly, už je zase ztrácíš… já mám teda ještě všechny a některé ani nejsou pořádně dorostlé…,“ vůbec sestřičku neuklidnila Colettka. „Když už i tetička Radka si toho všimla a pořád mi do té tlamičky čučí… a vždycky se tak usměje a něco velice potěšeně poví ostatním…, co když už mi to nikdy nenarostne a nebo mi vypadají všechny? Budu muset papat jen rozmočené piškotky a žvýkat to bezzubkovou tlamičkou… no to bude hrůza, žádné maso… to nedám…,“ zlobí se Carmen.

4.9.2010
Už jsme se chystaly s tetou Jitkou a lidskou maminkou na zelený chodníček, už jsme byly oblečené do svých šňůrek a teta Jitka mě vzala hopla a ukázala mi nějakého jiného pejska. Byl stejně barevný jako já. Chtěla jsem si ho očuchat, tak mě k němu vzala blíže. Jenže ten pejsek ani nijak nevoněl. „To je ale divné, má tak studený čumáček, takový nemá ani Colettka,“ uvědomila si Carmen. Zkusila jsem na něho štěknout a hodně jsem se divila… „Vždyť on štěká ve stejnou dobu jako já a přitom jeho hlásek nebyl slyšet. To jsou mi ale záhady, kouzla a čáry…“ Bála jsem se, proto jsem na něho štěkala čím dál více, ale lidská maminka i teta se mi jen smály.
Nešlo to pořád do hlavičky Carmence.

2.9.2010
Večer někdo zazvonil a naše maminka začala štěkat, jak má ve zvyku. Nevěděly jsme, kdo se to k nám žene. Ve dveřích se objevila nějaká paní s takovým miminkem, jako jsme my. Nejdříve se nás bálo a ani maminka na něho nebyla dvakrát milá. Ta paní nás pohladila a povídala si s tetičkami. „Zdá se mi nějak povědomá, už jsem ji někde viděla,“ vzpomíná si Carmen. „Ale co je to za miminko? Paní, dejte nám ho tady, ať si ho taky můžeme očuchat…,“ snaží se navázat kontakt Colettka. Jenže se pořád nic nedělo, jen tetičky se s tím malým pejskem mojkaly…
Aaaa, konečně! Už ho máme tady. „Hned jsme se na něho vrhly a chtěly si hrát, jenže on se pořád bál. Budeme muset zpomalit,“ navrhla Carmen. „Holky, vždyť to jsem já, Conie, už si na mě nepamatujete?“, zeptala se návštěvnice. „Ty jo, Coninko, co tady děláš? Vůbec jsme tě nepoznaly. Jak jsi světlounká, hubená a jaké dlouhé nohy máš. Vždyť z tebe je hotová modelka,“ byly nadšené Colettka s Carmen. „Jak se máš u nové paničky?,“ zajímaly se sestřičky hostitelky. „Panička je super, hned od vás jsme tehdy jely někam jinam, než bydlíme, a tam bylo hoooodně zeleného chodníčku, takže jsem běhala a naháněla všechno, co se hýbalo,“ odpověděla Conie. A pak už následovalo pořádné honění se a řádění. My už jsme měly dost, ale Coni je prostě nezničitelná. „Tak holky, co se děje, pokračujem?!!!“ „Když my už nemůžem, ty jsi fakt nezmar…“ Jenže Coninka se nedala: „Jo holky, to víte, to jsou měsíce praxe a nahánění se s kočkami.“ Carmen se zvědavě zeptal: „A co jsou to ty kočky?“ „To máš jedno, hlavní je, že vydrží víc, než vy dvě dohromady,“ dodala provokativně Coni. To jsme ji samozřejmě nedarovaly a popadly druhý dech.
Loučení nebylo jednoduché, ale Coninka slíbila, že paničku ještě někdy přivede, abychom si mohly pohrát.

31.8.2010
Ráno bylo na zeleném chodníčku hodně vodíčkovo, tlapičky jsme měly hned mokré a pořád to studilo, bylo to asi poprvé, co jsme se těšily domů do pelíšku. Večer jsme taky byly venku s tetičkami, zase to stejné, nedalo se pořádně běhat, možná spíše plavat…
A pak nám bylo dovoleno zase prozkoumávat vedlejší pokojíček, kde tetičky s lidskou maminkou tráví večery. Pořádaly jsme tam závody a skoky do výšky. Maminka se k nám občas přidala, ale dlouho jí to nevydrželo, no jo, je to starší pejsek, takže se asi rychleji unaví. „Objevila jsem kouzlo tahání takové dečky, co visí vysoko nad našimi hlavičkami a zakrývá obrovské okno. A mám pocit, že lidská maminka si na mě za chvíli asi vymyslí nějaký nový trest…“, odhaluje svá tajemství Carmen.

29.8.2010
Ráno probíhalo standardně, jako normálně, prostě ranní hygiena, pak papání a nějaké to kousání sestřičky nebo kostičky. Ale pak lidská maminka udělala něco, co jsme nečekaly, poprvé nás pustila do pelíšku svého a naší maminky. Bylo to tak měkoučké… Mohly jsme skákat nahoru a dolů a z polštářků na peřinku, supr ranní rozcvička. Lidská maminka asi chtěla ještě spinkat, ale my jí to nedovolily, chtěla nás tady, tak ať si nás pořádně užije. Když jsme pak už musely pelíšek opustit a lidská maminka si ho uklidila, byly jsme rády, že si můžeme lehnout do toho svého a nabrat síly na další řádění.

24.8.2010
„Dneska jsem byla, jak nabitá energií. Carmen vůbec nebyla sparing partner na špatnosti, ráda si přispí, takže jsem dělala rozruch sama. Občas mi v tom pomohla maminka“, rozčiluje se Colettka. „Ani na zeleném chodníčku mě ani lidská maminka, ani tetičky, prostě neutahaly, zato jsem si ale vydobyla speciální bonusy. Když jsem začala otravovat a budit spící Růženku Carmen, tak mě lidská maminka vzala k sobě, abych prý nechala Carmenku spinkat. Takže jsem si pěkně kousala kostičky mimo náš prostor ohraničený zídkou, pak jsem taky ležela lidské mamince na klíně a ona přitom chroustala nějaké žluté malinké placičky (corn flakes). Když jsem se zvědavě začala zajímat, co to je, tak jsem byla hned kouskem obdarována. Nebylo to vůbec špatné, k takovým věcem se normálně nedostanem. No jenže já si chtěla vybrat sama, která placička pro mě bude asi ta nejmňamkovější. Do mističky mě ale lidská maminka nepustila, i když mi chyběl už jen kousek…“

20.8.2010
No a už je to tady zase… Lidská maminka nás nakládá do domečku a v zápětí se ocitáme taky v jezdícím domečku… jojo, už nás nenachytá, víme, co nás čeká. Strýček „bolí, bolí“ je docela fajn, ale nemusíme ho vidět tak často. Asi jsme si na ten proces už zvykly, takže jsme svým kňučením neobtěžovaly okolí, stejně nám to nikdy nebylo moc platné. „Tak strejdo, popojedem, ať už to máme za sebou. Dneska se na to ale nebudu dívat. Hlavně rychle, prosím…“, chtěla si své odbýt Carmen. „U mě si taky nedávej načas“, otočila se na pana doktora s prosbou Colettka. „Aaaaa, pomoooc, ta je ale velká, proč jsem se jen otáčela!!!“
Když jsme přijely domů, neměly jsme ani chuť na papání, kdoví, jestli to bylo z toho velkého bolítka, co nám dal ten strejda, nebo proto, že nám chybí naše Candynka. Není tady, pořád nám to nebere hlavička. Snad na nás taky vzpomíná…

19.8.2010
Celý den jsme netrpělivě čekaly na ty bytosti, co nám včera slíbily, že znovu přijdou. Už jsme myslely, že nic, ale hned po večerním papání vstoupily tlapkama za naši zídku. „My černošky jsme se na ně vrhly, ale Colettka se zas držela stranou“, okomentovala situaci Candy. „Nakonec náš boj vyhrála Candynka, která všechny ty bytosti asi okouzlila více. Nová panička ji hned krmila piškotkama, dostala jich nejvíce, docela jsme jí to s Colettkou záviděly“, přiznala Carmen. „Pak už to šlo docela rychle, musely jsme se rozloučit a bylo to fakt těžké. Už jsme spolu dlouho a moc jsme si na sebe zvykly. Candynka je takové naše hodné srdíčko. Vždycky za každou z nás přišla, když nás něco bolelo, nebo nám nebylo dobře, počumáčkovala nás a objala svou tlapkou. Bude nám moc chybět“, shodly se Colettka s Carmen. „Bylo těžké dívat se, jak si ji noví páničkové odnášejí….“, upřímně přiznala Colettka. „Taky na mě přišla slabá chvilka, Candy je prostě Candy a nikdo ji nenahradí“, už smutní Carmen. „Jak jsi, Colettko, zvládla, když ti odešlo tvé sobolí dvojče? Teď už jsme tu zůstaly jen my dvě.“ „Bylo to zezačátku docela těžké, neměla jsem ani chuť si hrát a papat, ale když jsem měla kolem sebe vás, tak jsem to překousla. Na Coninku ale pořád myslím a přemýšlím, jak se asi má“, smutně vypovídá Colettka.

Sólo pro Candy: Naše slaďoučká a přátelská Candynko, zůstaň pořád taková, jaká jsi, protože jsi moc šikovná a rychle se učíš novým věcem. Tvůj neustále spokojeně vrtící se ocásek nám bude moc chybět, a Tvoje hromady čumáčkových pusinek…. Věříme, že se u nových páničků budeš mít moc dobře, a že si Tě budou pořádně rozmazlovat, protože si to zasloužíš. Nezapomeň na nás, my na Tebe budeme pořád myslet, a jestli se to podaří, přijedeme tě časem i navštívit. Už jsme dostaly pozvání od Tvých nových páničků…. Už teď je to tu bez Tebe smutnější. Papa naše nejmenší, která všechny přerostla…

18.8.2010
Nečekaně k nám s lidskou maminkou přišli nějaké neznámé bytosti. Bylo vidět, že se jim všechny moc líbíme. „Hele, já se za něma jdu podívat blíže“, navrhuje Candy. „Počkej, jdu s tebou. Mi se taky líbí, s něma bych klidně šla domů“, připojila se Carmen. „No tak to já teda rozhodně nikam nejdu, mi je tady dobře a stejně by mě určitě teta Radunka nikomu nedala. Já chci zůstat s ní!“, trvá si na svém Colettka.
„Pomojkaly jsme se s nima a slíbili nám, že přijdou zítra a jedna z nás s nima odejde. No jo, my černošky prostě máme styl. Asi s Candy hodíme granulkou, abychom se konečně rozsoudily,“ navrhuje Carmen. „Ta nejmenší bytost se ptala té větší, jestli si nás můžou vzít obě, tak třeba nebude házení granulkou nutné“, namítá Candy.

14.8.2010
Lidská maminka nás zase dostala chuť trénovat. Všechny jsme samozřejmě přiběhly a dostaly odměnu-piškotek. „Snažím se lidské mamince vzít piškotek z její tlapky. Ale ona si ze mě dělá srandu a pořád po mně chce nějakou pac, ale já mám jen tlapku…, tak jí podávám aspoň tu tlapku“, povídá šikovná Colettka. „ A taky jsem už jediná, která se vejde pod skříň, takže jsem se mohla sestřičkám pěkně schovat, když jsme se honily.“
Lidská maminka nám zase umývala naši obytnou zónu, ale protože ji s tím rády pomáháme, tak nás pro jistotu zavřela do pokojíku, kde s naší maminkou v noci spinká. Jenže my se tam nudily, takže jsme se rozhodly s maminkou něco podniknout. Maminka otevřela nějaké dvířka a tam ležely zajímavé klubíčka, se kterými jsme se ještě nesetkaly. A protože maminka si s nima začala hrát a kousat je, tak jsme se do toho pustily taky. Některé se nám podařilo pořádně roztrhat, a tak jsme měly ze své práce patřičnou radost…., což se nedá říct o lidské mamince.

13.8.2010
„Ráno jsme zase sice byly s lidskou maminkou na zeleném chodníčku, ale za chvíli se mi chtělo zase, takže jsem na tetu Radku vyzkoušela osvědčenou metodu kňučení a škrábání. Pochopila to, ale nakonec jsme nešly ven, ale tetička mi dala plínečku za to obrovské okno, kam nás pustily teprve nedávno. Ucítila jsem čerstvý vzduch a už to na mě šlo, takže jsem se vyvenčila tam. Ale s požehnáním tetičky…“, shrnula svůj dnešní zážitek Colettka.
„Po večerním papání už jsme se chystaly na zelený chodníček. Já to samozřejmě dala všem najevo, jako vždycky, takže jsme upalovaly. Jenže…. na mě to přišlo rychleji, než tetička, lidská maminka a dokonce i já čekaly. Ups, tak jsem se vyvenčila ještě před tím velkým pokojíčkem, kterým jezdíme nahoru a dolů“, popisuje dnes neustále málo vyvenčená Colettka.

10.8.2010
„Venku už jsme byly, ale vyvenčit se mi chce i teď, co mám dělat?“, ptala se sestřiček Carmen. „Tak to zkus tak, jak jsme to dělaly předtím, běž na ten měkký chodníček, však víš, kde je…“, poradila ochotně Candy. „To je nápad… už jsem na to úplně zapomněla“, přidala se Colettka, „jdu s tebou“. „A že jsme se tak pěkně trefily, že?“, složily si poklonu navzájem.
Před večerním papáním přišla lidská maminka domů a začala nám zase drezúra. Zkoušela na nás volat našimi jmény, a protože si je už dobře pamatujeme, ochotně jsme přibíhaly. Mimochodem, věděly jsme, že dostaneme odměnu. Potom zkoušela „sedni“, což pro nás znamená „hačí“, ty lidské bytosti mají fakt divný slovník. No nemohlo chybět taky „lehni“. To jsme si přeložily jako naše „hají“. Lidská maminka nás všechny ocenila a pochválila, takže jsme to obojí pochopily správně. Pak nám odstranila zídku a mohly jsme běhat i po dalším pokojíčku. Protože jsme byly pořádně rozdováděné, ukázaly jsme lidské mamince a tetičce, že umíme skákat vysoko, takže malá křesílka i to velké jsme si už ochočily. Lidské mamince málem vypadly kukadla, když to viděla a nazvala nás dařbujánama. Hmm, asi zase nějaká pochvala…

5.8.2010
Už jsme si zvykly, že pravidelně chodíme ven. Lidská maminka s námi chodí, hned když se ráno vzbudí. To my jsme taky ještě rozespalé. Vždycky jedna začne, jde první a ostatní dvě se můžou v klidu probírat a masírovat tlapky, protože lidská maminka s námi chodí větší okruhy po zeleném chodníčku. Asi se nás snaží více utahat. Novinkou pro nás je i to, že chodíme každá sama, lidská maminka má radost, že se nemá kdo s kým prát a že pěkně běžkáme, když nás rozdělí aspoň na chvíli při ranní hygieně.
„Dneska jsem zkoušela vyšlapkat až nahoru k lidskému domečku, ať mě pořád nemusí nosit, jako malé štěňátko“, pochválila se Coletta. „Colettka mě motivovala, ale ještě mi to moc nejde. Došla jsem ke druhému schodečku, a pak už to nešlo“, smutně dodala Candy. „Já schodky zatím neřeším, zato mám šílenou hrůzu z těch pokojíčků, do kterých musíme vždycky vejít, když jdeme ven nebo zpátky domů. To bude asi klaustrofobie!“ „A ještě se musím pochválit za pochvalu, co jsem dostala od lidské maminky za to, že už si umím říct, když potřebuju vyvenčit. Tak jsem jednou vyzkoušela kňučet a škrábat nervózně na všechno okolo, a ona to i tetička Radka pochopila…“, další plus na kontě Colettky.

1.8.2010
Lidská maminka něco vymýšlela za velkým okýnkem, kam nás ještě nikdy nepustily. Vždycky za sebou hned zabouchla, abychom se tam náhodou nestihly podívat. „Asi nějaké překvapení“, pomyslely jsme si. „A konečně, jdem na to, holky! Hop, hop“, a už jsem tam. „Počkejte na mě, nemůžu vyskočit, mám asi těžší dupku, ale o dietě fakt neuvažuju. Já to zvládnu, zvládnu to, mám na to, tak ještě jednou, aaaa, hurá, už jsem tu“, dostala se na balkon taky Candy. „Ty jo, super, a to s tím dělaly pořád takové drahoty, trocha čerstvého vzduchu a chodníček jako doma“, zhodnotila situaci Colettka. „Ale protože jsme teď venku, tak se vlastně můžeme vyvenčit…“, a o nic jiného se nezajímala Carmen. Lidská maminka nás sice za tento čin nepochválila, asi pochopila, že jsme z toho docela zmatené a ani nám předtím nikdo nevysvětlil, že to není opravdové venku. Ale co, když musíš, tak musíš.

29.7.2010
Chystá se zase nějaká změna. Lidská maminka asi už vypozorovala, kde nejraději spinkáme a zřídila nám tam noclehárnu. Na dečce máme každá svůj polštářek a rády se do nich zamuchláváme a usínáme na nich někdy na zádech, jindy stočené do klubíčka. „Ty jo, tak už se konečně nemusíme bít o ten jediný, co jsme tu vždycky měly“, shodly se sestřičky. Jenže nám tam ještě bývá moc teplo, tak se musíme často během spinkání přesouvat a většinou stejně skončíme na studeném chodníčku. Taky nám lidská maminka už někam schovala naši boudičku, ve které jsme trávily dříve celé, tehdy ještě nevidomé dny. Prý jsme na ni už moc velké, a pak ještě lidská maminka dodala něco o rozbitých hlavičkách a označila nás za kousavce. Tak zaprvé nevíme, co to je a zadruhé nás to uráží, protože nám tím zrušila náš bojový prostor, náš ring. A stejný osud potkal i náš malý stěhovací pelíšek. Sice tam nebylo žádné místo, když jsme se tam naservírovaly všechny tři, ale o to to byla větší zábava…

26.7.2010
Tetičky nás dneska vytáhly ven na zelený chodníček, protože bylo zase teploučko. Potkaly jsme tolik nových bytostí, malé, větší, i úplně velké a všechny se s námi chtěly mojkat a dělaly na nás takové ty srandovní čumáčky. „Tak jo, připojuju se k vám, už mě nebaví trucovat, protože mě stejně nikdo neposlouchá a ten obleček mi pořád navlíkají“, umoudřila se a odvážila se seznamovat se svým okolím Carmen. „To je super procházka, a ještě musím vyzkoušet ten měkký chodníček, juuuuu, úplně se propadává pod tlapkama“, líbilo se v blátě Candy. „Já už tam byla a teď si musím umýt tlapičky ve vodě, jééé, ta pěkně chladí“, dodala mokrotlapká Carmen. „No to je od tebe pěkné, já se zrovna chtěla napít!“, rozzuřila se dehydrovaná Colettka. Po zbytek cesty jsme se chtěly kousat, ale tetičky nás vždycky rozdělily a každá jsme musely ťapkat jen na své straně. Doma jsme ještě chvilku zlobily, pak jsme dostaly napapkat úžasné masíčko a úplně zmožené padly do naší noclehárničky.

24.7.2010
Lidská maminka s námi začíná pěkně cvičit. Prý „ke mně “ a postupně nás volá našimi jmény, ale my vždycky přiběhnem, protože víme, že dostaneme piškotek. Pak to ještě pokračuje tím „sedni“, no moc jsme nechápaly, co to znamená, ale když jsme zkusily udělat hačí a tím pádem na to přišly, dostaly jsme odměnu, tak to teď už děláme pořád. Jenže lidská maminka toho ještě neměla dost a snažila se nás naučit něco jako „lehni“, ale v tom ještě nemáme moc jasno. Lidská maminka přitom drží packu dole na chodníčku s piškotkem, tak se snažíme ho nějak dostat a přitom, to se ví, si musíme hajnout. No občas se některé z nás asi podaří udělat takovou polohu, jaká se lidské mamince líbí, tak dostane odměnu, a pak už to po sobě jen opakujem, ale to ona ještě neví.

22.7.2010
Na zeleném chodníčku nás lidská maminka zase chtěla otestovat. Vytáhla tu dlouhou šňůrku, co má i naše maminka. Lidská maminka ji drží v pacce a naše maminka to má zaháknuté za svůj obleček. „To už jsme asi velké, když musíme chodit, na šňůrce, jako maminka. Candy tuto novinku s radostí vyzkoušela jako první. „Mi to ale vůbec nevadí, nikde mě to netáhne, a tak jako tak si můžu běhat, kam chci“, nemá s ničím problém Candy. Lidská maminka usoudila, že poprvé to vyzkoušíme všechny jen na chvíli. „Tak pojďme na to…“, hrnula se na novinku Colettka. „Asi bych si zvykla, i když už nemám takovou volnost, lidská maminka mě občas zabrzdí, když běžím daleko a rychle.“
„No tak na to zapomeňte, s tím odmítám běhat! Tady už fakt končí sranda“, rozčiluje se Carmen. „Pořád samé novinky a udělátka, mi se nejlépe běhalo bez všech šňůrek!!!“

21.7.2010
Tetička Radka s lidskou maminkou nás zase naskládaly do cestovního domečku, ale co bylo divné, naše maminka zůstala doma. Docela jsme se bály, kam nás to nesou. Když jsme konečně měly pořádný výhled, všimly jsme si, že se blížíme zase k tomu bolí bolí stejdovi. Snad nám dneska ale nebude dělat bolínka. Hmmm, dělal, ale docela to i šlo, moc jsme nekřičely, i když jsme dostaly zase tu velkou jehličku do dupky. „Tak mi to už rychle píchni, ať můžeme domů“, otočila se s vyčítavým pohledem na pana doktora Carmen jako poslední pacientka. „A teď rychle hurá domů, rychle nás naložte a jedem…“, shodly jsme se s nadšením.
Dupka nás začala dost bolet až doma, kontrolovaly jsme si je navzájem, jestli je všechno v pořádku. „No, jenže když mě chtěla tetička Radka pomojkat, chytla mě za bebínko a já jsem na ni pořádně zakřičela, dneska to prostě nepůjde…“, postěžovala si Colettka. „Pak už si na nás dávaly pozor, ale zítra už snad budeme moct pořádně řádit…“, doufá Candy.

19.7.2010
Po druhé snídani jsme šly s tetičkami jako obvykle ven na zelený chodníček. „My jsme s Colettkou pěkně běhaly, ale Carmen má s těma šňůrkami pořád nějaký problém a křičí, ať jí to někdo sundá, i když jsme jí říkaly, že jí to sluší“, okomentovala situaci Candy. Když jsme vběhly na druhou louku, potkaly jsme pejska, jakého jsme ještě neznaly, a hned se skamarádili. „Teda holky, to je kus“, zhodnotila Carmen. „Hele, tady jsem, ano, tady dole, huuuu, nechceš si mě očuchat, klidně můžeš, ale opatrně, fešáku, já jsem ještě maličká…“, oblbovala ho pořád Carmen. „Až ze mě bude velká fenka, tak si tě najdu, to si piš“, nechtěla se s ním Carmen rozloučit. „Snad teď už Carmen pochopila, že na něho udělala dojem hlavně kvůli tomu slušivému oblečku…“, smály se obě sestřičky.
„Docela jsem se divila, co všechno snese, skákaly jsme po něm s Colettkou ještě více, než po mamince a on vůbec nezuřil, jen držel, a to je mnohem větší než my, ale jinak je taky ještě mládě…“, dodala Candy. „A já jsem odcházela s velkými zážitky domů, kde jsme si se sestřičkami po vydatném obědě pořádně schruply a nechaly si něco pěkného zdát“, uzavřela to Carmen.

17.7.2010
Lidská maminka na nás určitě zase něco chystá, však my už známe ty jiskřičky, co má najednou v kukadlech, když přichází s nějakým novým udělátkem, na které si musíme ‚prý‘ zvykat. No jo, tetičce Radce ukazovala nějaké barevné šňůrky, takové hrubší, než které máme na hraní, ale barvičky se nám líbily. Co s nimi ale míní dělat? V zápětí jsme to ale všechno pochopily. Candy byla přidělena šňůrka s barvičkou, co máme na misce s pitím (modrá), Colettka má hodně podobnou šňůrku svojí barvičce, ale světlejší (oranžová) a Carmen dostala takovou šílenou barvičku, jakou jsme snad ještě neviděly, ale moc jí sluší, jen v ní září. A pak to začlo, nejdříve jsme musely prostrčit hlavičku, pak tlapičku a nakonec to jen cvaklo a už jsme byly oblečené ve šňůrkách. „Slušivý model“, pomyslela si Candy. „Mi to taky sekne, pěkně ladím“, zhodnotila Coletta. Jen Carmen s tím asi měla problém: „Co to je?!!! Dejte to pryč! Sundejte mi to!“
„Než nás lidská maminka s tetičkou odnesly na zelený chodníček, úplně jsme s Candy zapomněly, že máme něco na sobě“, upřímně přiznala Colettka. „Zapomeňte, že v tom budu chodit a už vůbec ne běhat…. Hmmm, dobře, tak jen kousek, ale pak mi to urychleně sundáte!!!“, pořád naříkala Carmen před tím, než se rozběhla. „Ale vždyť ti to sluší, co blbneš?“, ptala se jí nic netušící Colettka. „Vadí mi to, lechtá mě to všude a je to děsně nepohodlné, já to prostě nosit nebudu a ne a ne a ne a nechci to!!!“, rozčilovala se Carmen. „Pojď a nehysterči, mi se ten vycházkový model náhodou fakt líbí“, srovnala ji Candy. „A více jsem se na toto téma s Carmen už nebavily, protože to nemělo cenu, křičela tak dlouho, než jí to doma tetička po umytí tlapek, sundala“, vzdala to Candy s Colettkou.

15.7.2010
Dneska jsem se rozhodla o našich divoškách napsat něco sama, abych vám je trošku přiblížila. Černošky jsou skvělé parťačky, kdykoli se jedné něco stane, druhá okamžitě přiběhne s pusinkami a hojivou packou. Ale hrají si všechny spolu nebo ve dvojicích a ta třetí vždycky buď spinká, nebo si něco kouše sama. Nejhorší je to ale v noci, vždycky dvě spí a ta třetí ne a ne usnout. Naučily se spinkat před dveřmi do koupelny, takže je musíme pořád posouvat, abychom se tam dostaly. Jakmile se ale dveře otevřou a ony se tam můžou v nestřežené chvíli dostat, hned toho využijí a dělají „rambajz“. Jednou jsem dokonce našla kobereček z koupelny přetáhnutý až do předsíně. Podruhé zase kabel od fénu. No nezbednice to jsou.
Už jsme taky přemýšlely, že bychom jim pořídily helmy, protože ty jejich bitky někdy vypadají hrůzostrašně a ty pády by bolely i dospělého pejska. Opravdu až trneme strachy, jestli se jim něco nestalo. Snažíme se s nimi pravidelně každé dopoledne chodit ven. Máme vyzkoušeno, že dvojice černošek Candy s Carmen a dvojice Bini s Colettkou fungují perfektně. Když ale změníme sestavu, nejde to tak spolehlivě. Taky se snažíme je naučit na obojek. Candy s Colettkou to mají na háku, ale Carmen u toho křičí, jako kdybychom ji na nože braly. Ona se často tváří jako velká hrdinka, ale pak pořádně křičí.
Colettka už trénuje po vzoru maminky na agility, skáče pěkně vysoko. Je to taky hlavní průzkumník, všechno nové musí vidět jako první a u všeho musí asistovat. Když udělá nějaký „průšvih“, Colettka se hned tváří jako neviňátko, no prostě jí nemůžete potrestat.
Naše maličká Candy, která vždycky málo papala a vážila ze všech čtyř holčiček nejméně, je teď pořádný jedlík a ve váze předběhla všechny. Holčičky mají pořád rády mlíčko, ale už ho moc nesmějí, protože dostávají papání, a pak se ještě rozhodnout se nebumbat a za pár hodin jim je těžko a jde to ven. Carmen bude skvělá hospodyňka, protože má moc ráda hadry, nejraději, když někdo vytírá podlahu a jezdí s ní sem a tam. Dokáže ji chytat tak dlouho, dokud není podlaha čistá.
Černošky se krmí pěkně samy z misky, jen se člověk ohlídne, už je prázdná. Zato s Colettkou je to složitější, svým sestřičkám raději ustoupí a počká, až se napapají, i když má svou misku. Až si sestřičky naplní bříška, je čas pro ni. Často to musíme řešit tak, že jí odložíme misku a papá potom sama nebo ji krmíme během toho, jak papají černošky. Nejraději má stejně granule. Candy a Carmen nejsou náročné, když mají hlad, sní všechno.
Hodně si dovolují na maminku Bininku, skáčou po ní, koušou všude, kam dosáhnou. Bininka si je musí vrčením srovnat do latě, aby daly pokoj. To jsou další novinky od našich miminek.

11.7.2010
„Carmen se asi vybavily nějaké velké zážitky, protože v noci štěkala a kňukala, tak jsem k ní přišla, položila jsem si vedle ní hlavičku a ťapkou jsem ji po ní pohladila, aby se uklidnila“, vypovídá solidárně věrná sestřička Candy. „Lidská maminka to taky viděla a pochválila mě, jak jsem se o Carmen pěkně postarala.“
„Ráno jsem se byla s maminkou proběhnout venku na zeleném chodníčku, bylo tam tooolik zajímavých věcí, všechno jsem to musela očuchat a chtěla jsem si to i vzít s sebou domů, ale lidská maminka s tím moc nesouhlasila. Ale vždyť já bych vzala i vám, abychom měly každá svoje a nehádaly se…,“ vyprávěla sestřičkám Colettka. „Ale my chceme jít taky“, neodpustily si dodat Carmenda s Candynkou. „Nezapomněly na nás…“ Po cestě jsme potkaly nějakého pejska s paničkou, ale vůbec si s námi nechtěl hrát, jenom před námi utíkal. „Hele, pěkná bota, jdu za ní…,“ rozběhla se Carmen. „Tady ta je mojeeee!“, snažila se dohonit Candy nějakou paní. „Teta s lidskou maminkou teda měly co dělat, aby nás chytly, ale musí prostě pochopit, že ty jejich boty už známe…“
Odpoledne nás tetičky a lidská maminka pustily do pokojíčku, kde sedí nejčastěji, poběžkaly jsme si, pobily se o maminčinu kostičku a dozvěděly jsme se, že naše ztracená sestřička Conie se má dobře, hodně cestuje, prý byla na nějakém Pradědu, či co a taky prý prohání kočky. Takový druh pejsků sice ještě neznáme, ale naší Conince moc fandíme, ať jim dá zabrat a ukáže jim, zač je toho tibeťácký loket. No a pak už jsme jen padly únavou. Ještě jsme se sice musely na chvíli vzchopit a být aktivní, protože nás přišla navštívit lidská maminka naší babičky s jednou tetičkou, ale ulehly jsme, jen co zaklaply vrátka.

9.7.2010
Když přišla lidská maminka z práce, sbalily nás všechny do cestovního domečku a zase jsme se chystaly na cestu. „Kampak asi pojedeme dneska?“, dohadovaly jsme se během cesty. „Já jsem chvíli jela tetě Jitce na klíně venku z domečku, abychom se tam s holkami moc nemačkaly. Ale když jsem začala moc lozit a kňučet, tak jsem byla vrácena zpátky, příště budu vědět, že se mám chovat slušně,“ uvědomila si Carmenka. „Ještě že se Carmen vrátila, byla jsem totiž vylosovaná já, že můžu jít k tetě na klín,“ byla potěšena Candy. „Věděla jsem, že se musím chovat lépe, než Carmen, jinak půjdu zpátky k sestřičkám do domečku.“
Kupodivu nás vytáhly z domečku zase na zeleném chodníčku, kde to už známe. Bylo tam zase více lidí, prý maminka a tatínek od naší lidské maminky a taky sestra, tak už konečně víme, kdo to všechno je. A protože to tu už známe, tak jsme se nebály lozit, utíkat a prohledávat všechno. Vždycky nás ale nějaká bytost pronásledovala, asi se bála, že chceme utéct, ale to bychom neudělaly, protože se u našich tetiček a lidské maminky máme moc dobře. „Au teto, stojíš mi na pacce a jsi docela těžká, tak bych uvítala, kdyby sis odráčila odsunout svou obrovskou tlapku z té mé, děkuji,“ křičela a stěžovala si Carmen. „Já jsem si dala trochu toho chodníčku, když tady chutná tak nějak více než tam u nás, i když si vzpomínám, že jsem si z toho posledně odblinkla,“ vzpomíná Colettka. Ty všechny bytosti dneska nás tak uběžkaly, že jsme o cestě domů vůbec nevěděly.

8.7.2010
Večer nás tetička Radka s lidskou maminkou vzala vyvenčit na zelený chodníček. Maminka dneska zůstala doma, protože bychom se moc nemohly seznamovat s ostatními pejsky, moc nás brání, a pak je zlá. Zato s námi šly obě tetičky od naší babičky.
Sotva jsme doťapkly na chodníček, už tady byl nějaký pejsek. Takového jsme taky ještě neviděly, ale když jsme se očuchaly, pěkně jsme si pohrály. Jen Colettka s tím měla problémy, ona je děsný strašpytel. Kdyby mohla, tak se tetičce schová do boty. Pak přišla další psí paní, taková hodně velká, to jsme se všechny docela bály. Ale po vzájemném seznámení jsme ani s ní neměly žádný problém. Naše princezna s bílou tečkou na čele je velice společenská, proto si s ním rozuměla asi nejvíce. „Vyskočila jsem na ní, ale ona mě jen trošku požduchla čumáčkem a už jsem hodila kotrmelec, má velkou sílu, to mě ale od další akce neodradilo,“ přiznává Candy. „Nechala jsem se od její paničky pohladit, zato Colettka se fakt bojí úplně všeho, prý je po mamince, nenechá se pohladit jen tak od někoho, prohlásila Candynka. „Budeme ji muset cvičit, protože nám kazí pověst, dupa jedna bojácná,“ uzavřela to Carmen.

6.7.2010
„Tak holky, pojďte se se mnou některá bít!!! Moje bitkařská partnerka Conie už si někde hoví na chatě s novou paničkou a já se nemám s kým mlátit,“ rozčiluje se a provokuje ostatní od odchodu Conie skoro každý den Carmen. „My už ti ale nestačíme, jsi moc akční a my jsme unavené. Taky si rády hrajeme, ale nejde to od rána do večera,“ shodly se Candy s Colettkou.
Když už nám lidská maminka a tetičky tak rozšířily náš výběh, a pak ještě otevřely dveře do další nepoznané komnaty, hned jsme se tam vrhly. Byl tam na zemi nějaký měkký koberec, který by se nám hodil do pelíšku. Chtěly jsme si ho tam přetáhnout, ale tetičky nám to rázně zatrhly. No ale odejít bez suvenýru jsme nechtěly, takže jsme vyvrátily nějakou flašku v sáčku a tahaly. I o ten jsme bohužel přišly. Pak si k nám sedla teta Jitka, hoply jsme jí na klín, protože tam měla super dlouhé kousací šňůrky. Naší lidské mamince jsme dokonce něco takového vytáhly z kalhot, nevíme proč, ale vůbec z toho nebyla tak nadšená jako my. Pak nám to samozřejmě zase zabavila. Ano, máme spoustu hraček a kousadel, ale už jsou okoukané, chtělo by to něco nového. Je toho všeho kolem dost, ale k ničemu nás nepustí na delší dobu než tu, co nám stačí k počuchání.

5.7.2010
Po poledním papání nás tetičky naložily všechny tři do toho domečku, ve kterém jsme jezdívaly za panem, co nám dělal „bolí bolí“. Snad už tam dneska nejedem, protože jinak utečem hromadně. Jely jsme v tom domečku na kolečkách déle než normálně, a taky s námi jela na stejném pelíšku lidská maminka, která držela naši maminku. To pro nás byla taky změna, protože lidská maminka ten jezdící domeček vždycky řídí. Když jsme dojely, teta Radka nás v našem domečku houpavým krokem někam nesla. Pak jsme konečně už slyšely cinkání plotu, který doma ohraničuje naše teritorium. „Už se nám staví výběh,“ chytře postřehla Carmen. Už už někdo otevíral dvířka od domečku. „Holky, rychle ven, než nám to za ocáskem rychle zase zavřou.“ „Juchů, už jsme venku a všude kolem hodně zeleného chodníčku.“ Kolem našeho výběhu se nashromáždilo hodně bytostí, ale snad všechny už jsme někdy viděly, a ty co ne, tak je rychle poznáme, protože se na nás pořád srandovně čumáčkujou a ještě legračněji štěkají, natahují packy, aby nás pohalali a nosili nás a zblízka koukali. Pak se lidská maminka rozhodla nás trochu unavit a otevřela dvířka od výběhu, abychom mohly ven a začala před námi utíkat. To jsme si nenechaly líbit a rychle ji pronásledovaly. Běžely jsme do kopečka a zase z kopečka, maminka to absolvovala s námi. Z kopce to bylo zajímavé, protože jsme nemohly tak rychle zabrzdit. „Pozoooor, běžím!“ „Já padám.“ „Promiň, nechtěla jsem ti nakopnout zadeček, “omlouvala se jedna druhé. „Joj, to byl kotrmelec, viděly jste mě?“ Bylo to super, takhle jsme ještě neběžkaly. Zato jsme taky byly moc rády, že jsme doma a můžeme si v klidu hajnout ve svém pelíšku.

3.7.2010
Lidská maminka nám zvětšila naše působiště, vedlo dokonce až k jejímu pelíšku. Musely jsme to samozřejmě pořádně prozkoumat. Honily jsme se z jednoho konce na druhý. Colettka dokonce zalezla ve spinkací místnosti lidské mamince pod skříň. „Přišlo mi to děsně srandovní, ale lidská maminka byla trochu naštvaná, protože prý neviděla nic, než moje obrovská kukadla. Pak jsme pro změnu zase zalezla v té místnosti, kde je pořád mokro a hodně to tam voní, pod vanu. Lidská maminka tam se mnou měla stejný problém,“ smála se Colettka. „Ale nejsem v tom všem sama, sestřičky taky raubířily a poznávaly, ať zas nevypadám jako ta špatná jen já.“
Kolem dokola máte průhlednou zídku, tetičky i lidská maminka pořád křičí, že tam zapomněly drápek, když ji přelézaly, tak to můžou klidně dát tam, odkud to vytáhly. My s tím problém mít nebudeme. Maminka má v té zídce dokonce své vlastní dveře. Ona může chodit tam i zpátky, ale nás nechtějí pustit ani tam. Maminka kolem nás může procházet skoro ze všech stran, a když na tetičky zavolá, tak ji pustí k nám. Změnilo se ale to, že naše maminka teď už papá za zídkou, prý abychom jí to nespapaly my. Ale ona v nestřežené chvíli papá z naší misky, i za cenu toho, že vždycky dostane od tetiček kárání.
„Holky, nevíte, kde je ta Conie tak dlouho? Už se měla dávno vrátit! Vždyť šla jen na procházku s nějakou jinou paničkou,“ rozčilovaly jsme se. „Coni, kde jsi?“ Zkusila to Colettka. „Sestřičko moje sobolí?!!!“ „Pojďte, zkusíme ji najít, ona se nám určitě někde schovala,“ navrhla Carmen. „Tady není…. Tady taky ne… Kde jsi…?“ Volaly jsme trojhlasně.
Nenašly jsme ji, je nám smutno… Co teď budeme dělat?

2.7.2010
Sólo pro Conie:
„Hele, už je tady! Moje nová panička se vrátila. A přinesla s sebou i čačanou tašku, ve které se budu hrdě nosit. Lidská maminka mě tam posadila, jestli se mi tam bude líbit. Líbilo. Pak jsem se ještě rozloučila se sestřičkami, snad se ještě potkáme. Budete mi moc chybět. My teď prý jedeme někam daleko, kde bude hodně zeleno. Jej, to budu zase běhat. Snad ale nebudu běžkat sama, snad tam budu mít nějaké kamarády, protože jsme zvyklá na velkou společnost. Vždyť jsme od malička byly čtyři …“
Poslední čumáček lidské mamince, tetičce Radce a tetičku Jitku pozdravuju, protože je taky někde pryč, ale když tady ještě byla, tak jsme se rozloučily. Na chodbě nás ještě zastihla lidská maminka od naší babičky, tak jsem jí taky dala čumáček, aby jí nebylo líto. A teď už pááápááá…
Zavřete oči, odcházím…
Naše malá bojovnice Coninko, všechny Ti přejeme, ať se máš u nové paničky, pokud možno ještě lépe, než u nás. Určitě si Tě bude řádně rozmazlovat, tak se nenech zlákat. A taky ji pořádně zlob, ať ví, že Tě má. Tetičky, lidská maminka i všechny sestřičky s maminkou Tě rády uvidíme, jak nám rosteš do krásy, takže na nás nezapomeň, nech se sem tam vyfotit, ať nás může Tvá panička o všem informovat. A taky ji občas přemluv, že chceš jít za námi na návštěvu. Užívej si chatičky s novou paničkou a nezapomeň kousat a jako správný hlídač musíš taky hodně štěkat, papa naše nejstarší…

foto Karel Šeba

Ostatní fotky z 2.7.2010 najdete zde.

1.7.2010
Dneska přišla zase ta paní, která posledně obdivovala sestřičku Conie. Lidská maminka jí povídala něco o našem papání, hraní a taky venčení. Paní pečlivě poslouchala. „Mi se zrovna chtělo vyvenčit se, tak jsem šla výjimečně na hromadné venčící místečko, pěkně jsem to tam vykonala a hned jsem k té paní naběhla, ať mě pochválí, že jsem se trefila. Doufala jsem, že lidská maminka neprozradí to, že se to konečně povedlo a jinak chodím do našeho kdysi spinkacího domečku. Paní mi to vyčetla z mých rozkošných kukadel a pochválila mě. Asi to opravdu bude moje nová panička, jsem spokojená. Jen jsem zvědavá, kdy se pro mě vrátí a už budeme řádit spolu.“

30.6.2010
„Co se zase bude dít?“ Znejistěly jsme, protože nás teta Radka zase nakládala do domečku. Tentokrát teda všechny, tak jsme neměly ani moc místa a musely jsme uspořádaně ležet v řadě. Pak nás odnesly do domečku na kolečkách a krátkou dobu jsme někam jely. Z jezdícího domečku jsme se nechaly přenést někam, kde to smrdělo jako u toho strejdy, co nám minule dával „bolí bolí jehličky“. Až jsme ho uviděly na vlastní oči, znejistěly jsme. Teta Radka rychle utekla někam pryč, asi ven za naši maminkou. „To už je ale nějaké divné, když i tetička odchází.“ „Kdyby mě nedržely, tak taky utíkám,“ dodala rozhodně Colettka. Zůstala tady s námi už jen lidská maminka a ten strejda začal úřadovat, všem sahal na levá ouška. Jako první nedobrovolnička šla Candy. „Měla jsem tu výhodu, že nevěděla, co nás všechny čeká, takže jsem se jenom celá klepala.“ Strejda nám ouško nejdříve něčím namazal, a pak hodně jehličkama bodal. „No vůbec to nebylo příjemné, taky jsem to dávala pořádně najevo a křičela jsem. Sestřičky po mně se už hodně bály, protože jsem kňučela, jako kdyby mi nožku trhali.“ Jediná Conie k tomu zaujala laxní přístup a měla to všechno na háku, jak se říká. Když ale strejda začal používat jehličky, taky nám ukázala, jaké má kvalitní hlasivky.
Aby nás teta Radka a lidská maminka rozveselily, vzaly nás mezi své. Domeček nám položily na zelený chodníček a v tom momentě se kolem nás nahrnulo hoooodně pejsků a všichni čuchali. Bály jsme se jen vystrčit hlavičku, ale aklimatizovaly jsme se, a pak už hrdě šmarovaly po okolí. Opravdu tam běhalo tolik pejsků, ani jsme netušily, že jich tolik a takových různých zjevů vůbec existuje. A nejen pejsků, ale taky lidských bytostí tam bylo hodně a každá z nich si nás chtěla pochovat a počumáčkovat. Jenže asi nevěděly, že máme barevná ouška, takže jsme si je vlastně značkovaly, s kým už jsme se mojkaly.
Lidská maminka s naší maminkou se chtěly taky předvést a ukázaly nám, co tady dělají. Maminka je fakt šikovná, umí rychle běhat a taky skákat. „Chci být jako maminka, až budu velká,“ obdivovala Candy. Colettce se líbil takový dlouhý velký had, do kterého i maminka měla odvahu vběhnout. Lidská maminka ji tam ale nechtěla pustit. Prý kdo ví, jestli by měla v úmyslu na druhém konci vůbec vylézt. Pak už jsme jen vyčerpaně seděly na místě a obdivovaly, jak jsou všichni kolem nás aktivní a v dobré náladě. My ještě vzpomínaly na ten hrozný zážitek u toho strejdy, všechny doufám, že už ho nikdy neuvidíme.

27.6.2010
Zase nás tetička s lidskou maminkou vzaly tam, kde včera, na tu zelenou voňavou zem. Vzpomněly jsme si, jak to včera probíhalo, a tak jsme získaly více odvahy. Nožky už samy přebíraly a my se nechávaly poddat. Skoro najednou jsme se se sestřičkami vyvenčily, jde to tady mnohem lépe, než u nás doma. Třeba to bude i tím náročnějším běžkáním, lépe tu tráví.
Tetička Radka běhala kolem nás a nás to chytlo. Zkoušely jsme to taky a mělo to velký úspěch. Pak jsme s tetičkou běžkaly a hopsaly okolo nějakého voňavého sloupu. Prvně si snažila Colettka s Candy, aby tetičce v jejím tempu stačily. Candinka však vydržela nejdéle, sice s jazykem na vestě, ale spokojená. „Mám nějak moc energie, sama se divím.“ Doma se nám pak úžasně spinkalo.

26.6.2010
Chvíli po vydatném obědě nás lidská maminka s tetičkou Radkou zase někam odnášely. Už jsme měly docela představu, co se asi bude dít, jestli pojedem zase za tím „bodavých“ strejdou. Naše maminka zase zůstávala doma. Tentokrát jsme se ale nenesly tak daleko a taky jsme nejely tím houpavým domečkem. Přidaly se k nám i tetičky od naší babičky, protože nás je hodně a bály se, aby nás uhlídaly. Z tlapek nás pomalu sundávaly do něčeho zeleného, podle čuchu pro nás neznámého. Nedůvěřivě jsme pokládaly tlapky na zem a čmuchaly všude okolo. Pořád se k nám přibližovali jiní pejsci, tak je musely tetičky odhánět a chránit nás. Když jsme ale viděly, jak přichází naše babička s její lidskou maminkou, přestaly jsme se tak moc bát a začaly ťapkat. Už jsme si skoro zvykly, když v tu chvíli jsme musely na tlapky tetiček a domů.

25.6.2010
Dnešek byl ve znamení cestování a velkých zážitků. Celý den byl sice při normálu, ale všechno se začalo odehrávat v době, kdy dostáváme večerní papání. Žádné papání nebylo. To už jsme si říkaly, že je něco špatně, že jsme asi něco provedly, že nedostaneme ani kus žvance. Lidská maminka a teta Radka nás všechny vzaly z našeho bydlícího prostoru a nesly nás daleko. Takové okolí jsme ještě neviděly. Maminka zůstala doma, proto jsme měly docela strach, co s námi bude. Ještě jsme totiž bez maminky nikam ven samy nešly. Když jsme ale dorazily k takovému malinkému černému domečku na kolečkách, kam se lidská maminka skoro nevešla a teta Radka se taky musela hodně ohýbat, jsme se rozdělily. Carmen a Coletta zůstaly v měkkém nosícím vaku a Candy s Conii dala teta do nějakého přenosného domečku od maminky naší. No jo, ale pak ten velký domeček na kolečkách začal vydávat nějaké divné zvuky a házelo to s námi do všech stran. Ještě, že to netrvalo moc dlouho, protože bychom se z toho asi … Až se lidská maminka z toho domečku vysoukala a teta Radka taky, ještě jsme někam pokračovaly. „Ony nás už nemají rády, už nás nechtějí…!!!“, zanaříkala si Candy. „Snad to nebude tak zlé, počkáme a uvidíme“, dodala zkušeně Conie. „Mi už se od toho bojím bojím začíná třepat celé tělo“, postěžovala si Colettka. „Holky, když nám budou chtít někde nechat, tak musíme pořádně křičet, ať to slyší i maminka, ona si pro nás určitě přijde“, rozhodla vše Carmen. Už jsme konečně někam dorazily. Měly jsme možnost si to všechno prohlídnout, vypadalo to podobně, jako nás bydlící prostor, jen to tam fakt divně smrdělo. Lidská maminka tam drápkem zaťukala na velkou bílou zídku a otevřel nějaký strejda. Měl takové barevné vlasy jako naše maminka a vůbec nevypadal zle. Tetičky a lidské maminky se ptal na nějaké věci, které si týkaly nás. Všechny jsme mlčky poslouchaly, co se bude dít. „Candy půjde první“, řekl ten strejda. „Sestřičky pomoooooc, já mám strach, co se mnou udělají?!!!“ Ten strejda ale vzal do packy nějaký dlouhý předmět a mířil s ním na Candy. Musely jsme zavřít oči, protože to vypadalo na pořádný krvák, ale Candy nic, ani nepískla. „To je nějaké divné“, podívaly jsme se jedna na druhou. „Jaaauuuu, sakra, nějak mě bolí bok, co mi to ten strejda udělal?!“ „Promiň Candy, ale my nevíme, protože jsme raději zavřely kukadla.“ Ještě se mi podíval do ušíček, očiček, na bříško a na můj rozkošný zadeček. Další paní na holení byla Conie a celý proces se opakoval. Taky se držela statečně, takže už jsme se dovedly i dívat.
Všechny jsme si tím prošly, ale pak už nás braly tetička s lidskou maminkou zpátky k tomu houpavému domečku a dohoupaly nás tam, odkud jsme přijely. Colettka z toho všeho asi měla pořádné nervy nebo bříško moc rozhoupané, protože si něžně, jako pravá dáma, ublinkla. Jednoduše tetičce obhodila celý rukáv. „Škoda oběda.“ Nebyl z toho ale teda moc velký poprask, no prostě to lidská maminka utřela a hotovo. „Konečně doma.“

21.6.2010
Lidská maminka dělala hned z rána „škatule hejbejte se“. Ta větší zídka mezi naším světem a tím ostatním světem už dosloužila. Carmenda totiž konečně přišla na to, jak se leze i přes vyšší zdi a s radostí nám to ukázala. Když to zaregistrovala lidská maminka, docela se rozčílila, to se divím, protože nás už přece zná a mohla to čekat. Rozšířila tedy náš svět o další kousek, ale všude kolem byly zase vysoké zídky. Jen jedna vypadala nižší, tak jsme ji otestovaly, a jak jinak, než…..vyšlo toooo! „Dostala jsem se do dalšího kousku neznámého světa“, povídala nám odvážná Candynka, „ale tetička mě hned poslala zpátky do našeho ozídkovaného prostoru“.
Až jsme si celý ten prostor očuchaly, lehly jsme mamince na její místečko, kde si od nás vždycky chodí oddechnout, a maminka si šla lehnout do toho našeho neuklizeného pelíšku.
Večer, až se lidská maminka vrátila, celý ten rozšířený svět se zase smrskl na obvyklý rozměr. Prý si maminka od nás za celý den neodpočinula, protože jsme byly pořád spolu. Ale takhle je to lepší, máme své místo, které známe, a když se na jedné straně rozhodneme, že se nám chce vyvenčit, stihneme třemi hopsy doskočit na vyvenčovací místečko.
Po pozdní večeři jsme se rozhodly pořádně se sestřičkami zápasit. Carmen s Conie vše začaly. Samozřejmě na některou z nás občas dolehla únava z těžké práce – papání. Carmen tedy celý nápor nezvládla a raději se stáhla do říše spánku. Hned se za ni ale vyskytla náhrada jménem Candy. Coninka ale neztrácela bojový apetit. Utahala i Candynku. To byly samé přemety, kotouly, bouchání hlavou do všeho, co nám přišlo do cesty a taky otisky zubů na oušku od sestřičky. „Měla jsem tolik energie, že bych ji mohla rozdat i sestřičkám, prostě jsem se nemohla unavit. Když jsem si lehla, tak mě zase začalo rozčilovat, že mi nožky samy běhaly a v hlavičce se mi honilo tolik bojovných myšlenek. Nechtělo se mi spinkat, i když už všechny sestřičky spokojeně oddychovaly. Asi ani tety s lidskou maminkou si se mnou nevěděly rady, proto mě vzaly tam, kde už byla i Colettka a Carmenka. Jen nám o tom světě vyprávěly a my jim s Candy záviděly. Už jsem se taky dočkala. Pěkně jsem si to očuchala, pocumlala, ale únava se stále nedostavila. Lidská maminka mě pak vzala na packu jako malou Coninku, houpala mě a přesvědčovala o tom, že už se mi prostě bude muset chtít spát. Trochu to opravdu zabralo, dobrou noc.“

19.6.2010
Protože je u našich děvčátek vše při starém, ujala jsem se psaní já. Holčinky jsou čím dál aktivnější; co aktivnější, jsou to občas úplné dračice. Nemůžeme říct o žádné z nich, že by v těch rošťárnách zaostávala nebo se jich vůbec neúčastnila. Když se začne boj, zapojí se většinou všechny, pokud zrovna nemají po jídle. Boje často vypadají nebezpečně, jako na život a na smrt. Kousání do uší, nožiček nebo tlamičky s následným křičením o pomoc ubližované strany, nejsou výjimkou. Nejvíce řádí kolem 11 v noci, takže nejlepší obranou je, rychle jim dát pozdní večeři, která musí obsahovat vločky (samozřejmě s masíčkem, jinak by se toho ani netkly), jako malým dětem, aby klidně spaly celou noc. Co se týče usínání, je to hodně individuální, záleží na tom, kdo se jak „vyšťavil“ a je unaven. Ale málokdy se stává, že si jdou lehnout všechny najednou. Lidská maminka už je nechodí v noci kontrolovat tak často, konečně se taky vyspí. Holky už nedělají rachot a snaží se prosnít celou noc. O to zábavnější je ráno, kdy už stojí nedočkavě v řadě. Jakmile uslyší nějaký šramot, už začínají mávat ocásky, protože se těší, že přijde maminka nebo nějaká tetička či lidská maminka. Stačí překročit velký zátaras, který ohraničuje jejich prostor, a už se na vás sesypou ze všech stran. A každá musí dostat a dám pusinku, aby byla spokojená a mohla se věnovat něčemu dalšímu. Nejlepší je útok na maminku. Pořád ještě, přísavky malé, cumlají mlíčko. Když se u nich maminka objeví, hned se na ni vrhnou a svalí ji na zem. Není divu, takové čtyři buldozery.
Všimly jsme si, že se pomaminštily. Svědčí o tom na chlub stejné polohy, jako zabere maminka při spinkání a taky pochytily zlozvyk při papání, kdy stejně jako maminka třídí obsah misky. Něco spapají rovnou a něco si vyhodí ven a dopapají to později.
Colettka bude mít určitě sklony k čistotě, hrozně ráda pomáhá při vytírání. Nestíhá otáčet hlavičkou a mávat pacinkou, jak rychle kolem ní ten hadr lítá. Nejraději by si ho vzala do svých tlapek a zápasila s ní.

18.6.2010
Teta Radka dneska udělala zásah. Vytáhla nám Colettku z pelíšku, protože zase dělala rozruch. Odnesla ji někam pryč a dlouho se s ní nevracela. Ale my si řekly, že jednou prostě přijde zpátky, takže jsme čekaly. Pak se Colettka chlubila, co všechno zažila. „Vůbec jsem netušila, kde to jsem, kam mě to odnesla. Holky, tam nás ještě nikdy nevzaly. Vonělo to tam jinak než u nás, když vylezeme z pelíšku. Taky se tam tlapky více propadávaly a někdy jsem měla pocit, že drápky nechám na cestě. Ale zvykla jsem si. Taky jsem čmuchala, kde to šlo. A maminka se mi věnovala, pohrály jsme si více, než když se na ni nahrneme všechny čtyři.“ Se vším se podělila sestřičkám.
Maminka je dobrý dojížděč, když už vidí, že máme plná bříška a zájem spíše o hrátky, dopapá vše z naší misky, aby se to náhodou nezkazilo. Lidská maminka se na ni pak vždycky zlobí, ale my pořád nevíme proč. Vždyť my prostě nemůžeme takovou obrovskou porci nacpat do bříška. Nejraději máme stejně masíčko, to zvládnem i bez vyzvání celou misku. Lidská maminka se nám snažila hamání rozdělovat do více papacích misek , ale když viděla, že je to marné a že raději se mačkáme u jedné, vzdala to a už dostáváme papu do jedné obrovské. Nikdy se ale nemůžou nahamat více než dvě holky, protože ty zaberou hodně místa, ale o to je větší zábava.

foto Ivana Šebová

15.6.2010
Asi s námi všechny už ztratily trpělivost, a tak překážka mezi pelíškem a okolním světem ráno zmizela. Mohly jsme normálně ťapkat z pelíšku ven a z venku do pelíšku a z pelíšku ven a tam a zpátky. To je supeeeeeer!!! Carmen sice byla trošku skleslá, protože se vyžívá v překonávání překážek, a teď se jí ta největší ztratila. Musely jsme ji trošku rozveselit, tak jsme se do ní pustily a pořádně ji kousaly tak dlouho, až se z pochmurné nálady dostala.
Byl to fajn den, konečně jsme mohly z pelíšku, kdy jsme chtěly, poběhaly si, a pak jsme se většinou v klidu vrátily do pelíšku nebo domečku kvůli spinkání. A taky jsme mohly hajat i venku, když bylo doma moc teplo. Jen ta zídka vedoucí do neznámého světa se nějak zvýšila, i maminka si dává pozor, když ji přeskakuje. Ale myslíme si, že to na nás spíše hraje a nechce nám ukázat, jak na to, ona je totiž trénovaná, s ostatníma pejskama se prý naučila skákat i výše. Ale my to časem nějak vyšpekulujem.
Ze samé radosti z téhle změny jsme dneska tetičky i lidskou maminku po návratu domů k nám pořádně vítaly. Vracely se postupně, tak jsme se na každou z nich vždycky nahrnuly všechny najednou, až nevěděla ta dotyčná, co má dělat. Teta Jitka si odevzdaně lehla k nám a prohlásila, že rezignuje a máme si s ní dělat, co chceme. No tak jsme začaly… Jedna ji čumáčkovala, druhá hladila tlapkou po očičku, třetí tahala za vlasy a čtvrtá kousala tetu do drápků svými zadními špičatými zoubkami. Má, co chtěla.

14.6.2010
Ranní rozcvička dneska byla ‚výjimečně‘ ve stylu lezení z pelíšku. Lidská maminka nám asi věří, proto odstranila tu velkou zábranu, přes kterou se i naší mamince špatně leze k nám do pelíšku. Místo toho tam jen stočila něco tak měkkého, že se tam drápky krásně zabodávaly, a pak už jen stačilo povyskočit a pomoct dupce nahoru, a užuž jsme venku. Nejvíce jsme ale překvapily tetu Jitku, kterou jsme úžasně s mávajícími ocásky přivítaly, když přišla odněkud z venku. Málem jí oči vypadly, když nás viděla všechny, kromě spinkající Colettky,seřazené na okraji kuchyně před dřevěnou zábranou, která nám brání v dalším cestování a objevování. „Kdo se zase netrefil na plínku?!!! Takové h...o…“, rozčilovala se tetička. „No jo, stane se. Ale žádná z nás se nepřiznala, i když my všechny víme, kdo to byl…“ Když teta tu ‚nadílku‘ uklízela, my jsme s pomocí maminky překonaly i tu ještě před chvíli nepřekonatelnou zídku a dostaly jsme se do nového prostředí. Naše nadšení ale zase zkazila teta, která málem vyskočila z kůže, když nás viděla mimo náš vyhraněný výběh. Hned přiskočila a už nás brala zpátky do pelíšku. Nás to ale nevykolejilo a veřejně slibujeme, že to nebyl náš poslední útěk a o ten další se pokusíme už brzy.
V noci s námi měla lidská maminka více starostí, než maminka naše pejsková. Vždycky nám přinesla mlíčko, což se ale lidské mamince moc nelíbilo a rychle nám musela nachystat něco jiného. Samozřejmě mlíčková Conie byla spokojená u cecíku a ani nám nezáviděla, když jsme nad tou dobrotkou v misce hlasitě mlaskaly. „Nejstarší, s tlamičkou plnou zubů, a ona pořád cucá mlíčko, i když lidská maminka nám dává taky dobré papání“, divily jsme se všechny s plnými tlamičkami nad brzkou snídaní (nebo že by pozdní večeří?). „Já vím“, ohradila se Conie, „… když já si nemůžu pomoct, snažím se ale maminku nepokousat, to bych o mlíčku přišla úplně“.
„Pořádně napapkat a jdeme spinkat“, oznámila nám lidská maminka. I když k nám musela vstát ještě dvakrát.

12.6.2010
Dnešní noc byla hodně náročná. Pořád se něco dělo. Až šli všichni spát, rozhodla se Carmen s Colettkou, že se vydají na noční průzkumnou misi. „Už jsme byly venku z pelíšku, když v tom nás přišla zkontrolovat lidská maminka, a to nám překazilo plány, protože nás vrátila zpátky domů“, povzdechly si obě nezbednice. „Už už jsme se připravovaly na další cestu, ale lidská maminka se zase vrátila“, špekulovala Colettka, jak se znovu dostat ven.
Protože už ale bylo brzo ráno, lidská maminka nám dala něco na zub v misce, která je podobná té, co má i maminka, i když o dost menší. Jenže my jsme nevěděly, co s tím. Když nás maminka viděla, přišla a vyzvala nás, abychom se dívaly. „Holky, pořádně vyplázneme jazýček, nabereme dobrotu z misky a zasuneme zpátky do tlamičky, pocumláme a pošleme do bříška“, poučovala nás maminka. „Máte to fakt dobré, nějaká zeleninka s masíčkem, tak do toho.“ První se papání ujala Carmen a šlo jí to, jako kdyby to dělala už roky. Postupně jsme se zapojovaly všechny. „Když mi ale pořád více chutná maminčino mlíčko“, povzdychla si Conie. Ale je pravda, že si rády ještě dáme mlíčko, to je prostě zvyk. Maminka taky dostala papání a my jsme byly zvědavé, co dobrého má ona. Nahrnuly jsme se jí k misce a nechala nás taky ochutnat. Ale ještě nemáme zoubky, takže jsme její snídani jen těžko zpracovávaly v tlamičce.
Až jsme si trošku zaplnily bříška, lidská maminka naši snídani schovala a do misky nám teď dala něco, co ani nebylo pořádně vidět, ale co umí namočit čumáčky. „Maminka to má taky v té velké misce, už jsem to zkoušela, je to sice bez chuti, ale aspoň po tom nemám žízeň,“ poučovala Carmen. Když jsme neměly odvahu to vyzkoušet, lidská maminka nám to přinesla až k čumáčku na drápku a namočila nám pusinky, takže když jsme se oblizovaly, musely jsme to ochutnat.

11.6.2010
Večer jsme zase uvítaly další neznámou tetičku. Sympatie byly oboustranné. Navíc jsme od ní dostaly další kousátko, takové kulaté. Když do něho bacíme tlapkou, utíká pryč. No a s naší tetou Radkou a lidskou maminkou si povídala cizí tetička něco o dalším pejskovi, kterého má doma. „Tam by mohla být sranda, poznat jiného pejska a neválčit jen s vlastními sestřičkami. A největší pozornost věnovala hlavně Carmen, což je nám ostatním docela líto…“, shodly se sestřičky. „Jsme zvědavé, jestli tu tetu ještě uvidíme…“

10.6.2010
Proč je pořád takové teplo? Že by nám tu tetičky ještě topily? Ale my už nejsme tak maličké, abychom nastydly, když bude v pelíšku méně než 30 stupňů. Svolaly jsme, my sestřičky, válečnou poradu, na téma: „Co s tím budeme dělat?“. Candy navrhla pořádně vypláznout jazýček a zhluboka dýchat. Vypadá to sice děsně srandovně, ale když to dělá maminka, tak proč bychom nemohly my?! A docela to i pomáhá. K tomu ještě tetičky a lidskou maminku napadlo, že bychom nemusely už tolik času trávit v pelíšku, kde je pořád hrozné teplo. Pejsek pak už neví, co tam má dělat. Lehnout si na záda a pořádně nastavit bříško, přitisknout čumáček na chladnější stěnu okolo pelíšku, nic, prostě nic nepomáhá. Venku na té klouzavé cestičce je to mnohem lepší, protože můžeme natáhnout bříško a chladí to. Teď už stačí, když přiběhneme na okraj pelíšku, jakmile se k nám někdo blíží, trošku zavrtíme ocásky a už nás berou ven. Je vidět, že se domluvíme i beze slov, jsme inteligentní bytůstky. V pelíšku už jenom spinkáme, řádit jdeme vždycky ven, tam je více místa i na běhání a honění se s maminkou.
Když jsme se venku s tetičkami a lidskou maminkou čumáčkovaly, zjistily jsme, že i jim je teplo. Měly slanější čumáčky i drápky, než normálně. „Takže nám to nedělají schválně“, uzavřela to Carmen. Je pravda, že se nám moc nechtělo ani hýbat, spíše jsme vylehávaly a chladily jsme se, jak jen to bylo možné. Dokonce i náš domeček prošel zásadní letní úpravou. Už tam nemáme tu hřejivou peřinku, ale podobnou chladivou podložku, jako je venku. Od té doby tam v noci spinkáme, protože je to jediné místečko, kde není tak horko.

8.6.2010
Místo budíčku měla lidská maminka poplach v kuchyni. „Tu snad někoho zabíjí nebo co?“ Vstala s nadšeným výrazem lidská maminka a ještě k tomu se osočila na naši maminku, že s tím nic nedělá. „Už se mi nechtělo spinkat, tak jsem se chtěla jít projít, abych nerušila mé sestřičky-Šípkové Růženky“, bránila se Carmen. „Lidská maminka mě ale zase vrátila do pelíšku. Jen mě položila, začalo něco křičet z jejího pelíšku, tak zase utíkala zpátky. No měla naplánované, že vstávat bude až teď…“
Tetičky si s námi dneska pořád hrály. Když jsme nehajaly, tak jsme byly venku z pelíšku a špacírovaly po celé kuchyni. Už se nám netřepou packy, takže vydržíme i déle chodit, což je super možnost prozkoumávat všechno kolem. Ještě že jsou na nás tety dvě, protože bychom se jim asi rozutekly. „Já jsem teda zrovna moc neměla chuť někde lozit a kousat se. Proto když jsem si venku našla nějaké místečko, hned jsem si ho obsadila a odpočívala“, sdělila k dnešnímu akčnímu dni Conie.
„Já jsem si to dneska pěkně užívala, vůbec se mi nechtělo spinkat, tak jsem se snažila budit a otravovat všechny sestřičky, které na to neměly náladu. Taky jsem střídavě kousala tety do čumáčku, bylo to děsně srandovní, protože na mě dělaly pořád nějaké divné pazvuky, tak jsme se poprskaly navzájem. Běhala jsem od jedné k druhé a moc mě to bavilo. A do pelíšku jsme se vracely s Colettkou až jako poslední, říkaly nám, že jsme divošky …. proč asi …“
Na oběd jsme měly zase tu růžovou sladkou gumu. Maminka nám to chtěla spapat, takže jí to asi taky chutná, proto jsme se nebály to taky vzít znovu do tlamičky. Zatím nám více chutná z drápku od tetiček, ale nebály jsme se to zkusit rovnou z talíře. Samozřejmě tam je toho více, aspoň si tetičky o nás nemyslí, že jsme takoví hladovci, protože nás nestíhaly krmit.
Večer přišlo hooodně návštěv. První přišla nějaká neznámá bytost, která hned zamířila ke Coni. S ní dorazily další dvě bytosti, které se více zajímaly o ostatní sestřičky. „Ta bytost se ke mně moc tulila, byla to nějaká jiná tetička a byla docela fajn. Jen, jak jsem už dříve zmínila, dneska nejsem moc společenská, takže jsem asi neudělala dojem. Omluvuju se, snad to bude příště lepčejší.“ Další návštěvou už byly tetičky a lidská maminka od naší babičky. Zase jsme si hrály na modelky. Blýskalo to na nás ze všech stran, samozřejmě některé z nás jsou více fotogenetické, jiné méně. „Přišla jsem konečně na to, k čemu mám ocásek. Dá se jím mávat, když mám z něčeho radost nebo někoho ráda vidím“, komentuje svůj poznatek Candy. „Ukázala a vysvětlila jsem to sestřičkám, tak se to taky snaží používat, ale já, já, já s tím přišla první.“

6.6.2010
Dneska nám v pelíšku přistál nějaký talíř a na něm bylo něco nevzhledně vypadajícího. „Holky, co to je a co se s tím dělá?“ Takovou vůni ještě neznáme, vůbec nevíme, k čemu je to dobré. Pak si k nám přisedla lidská maminka a teta Radka, nabraly z toho talíře nějakou růžovou hmotu a cpaly nám to pod čumáčky. Všechny jsme si to očuchávaly a až jsme nabraly trochu odvahy, vyplázly jsme jazýčky a oslintaly ten náklad na drápku. „Co s tím mám dělat, když jsem to nabrala do tlamičky?“ snažila se sehnat nějakou radu od sestřiček Carmen. „Normálně oslintáš lidské mamince drápek, poválíš to pořádně v tlamičce, a pak to pošleš do bříška, stejně jako maminčino mlíčko“, poradila ochotně nejstarší Conie. Bylo to takové nasládlé, úplně jiné, než papání od maminky. Ale nebylo to špatné. Candy dokonce byla natolik odvážná, že přišla až k talíři a papala rovnou z něho, samozřejmě dostala hned pochvalu od našich „krmiček“.
Po papání následovala kontrola zubních karet. Zatím naše dásně žádné zoubky neobsahují, ale pomaličku se klubou. Už se začínají pod dásněmi tvarovat, máme to v tlamičce teď takové jiné. Proto jsme i pořád takové kousavé. A bude hůř…

6.6.2010 - Pár fotek štěňátek. Už jsou mnohem aktivnější, vzájemně se okusují a začínají si hrát.

foto Ivana Šebová

3.6.2010
„Sotva se ráno vzbudím, cítím, jak mě někdo kouše do krku“, postěžovala si Conie na Candynu bezzubkovou a oslintanou čelist zakousnutou do části jejího těla. Jenže Candy poctila tímto budíčkem snad všechny sestřičky. „Nespěte už!!!“ Samozřejmě, že si to nikdo nenechal líbit, takže zase začal boj. Musíme upozornit na sestřičku Colettku, která byla pořád taková nějaká zamlklá a moc se k našim bitkám nehlásila. V těchto dnech nám však začíná ukazovat, že jsme se v ní pořádně zmýlily. Ona to na nás asi hrála, celou dobu jen mlčky nabírala energii a dneska je z ní pěkný dráček. Určitě to všechno vidí i tetičky a lidská maminka, protože jakmile ji pohladí, hned se zakousne do nejbližšího prstu, který vidí. „Tetičkám to zřejmě nevadí, ještě jsem nedostala ani pohlavek. Asi chápou, že se nám začínají klubat zoubky, takže kousat potřebujem“, brání se Colettka. Když to ale viděla Carmen, zkusila to také a zjevně se jí to zalíbilo. Candy je touto akcí známá, zato Conii se výrazně zklidnila, i když stále má své chvilky…
Musíme se pochlubit, protože v chůzi po čtyřech jsme se zdokonalily a také už umíme krásně sedět. Tety nás vytáhly z pelíšku na deku ven, abychom si prý „poběhaly“. Jenže my měly myšlenky spíše na kousání a rozdávání čumáčku. Když si tety lehly k nám, rády jsme jim jejich čumáčky vracely. „Já jsem tetě Radce maličko začala závidět dlouhé vlasy, taky bych chtěla takové, ale asi je mít nebudu, říkaly to sestřičky, tak jsem ji za ně aspoň trošku potahala a rozcuchala ji. Už umím ovládat a zvedat packu, zatím jen vsedě, ale i tak jsem tetičky pobavila,“ chlubí se dračice Coletta.
Večer jsme se zase dostaly ven z pelíšku, teď tam už byla i naše lidská maminka, tak jsme ji taky musely počumáčkovat, to se ví. „Mě teta Jitka a lidská maminka pochválily,“ má radost Carmen. Prý se jí chtělo vyvenčit, stihla utéct z deky a udělala loužičku na ten klouzavý chodníček, co tam venku všude je. „Bylo to sice hodně náročné, protože se mi po tom dlouhém stání začaly třepat nožky pod tíhou mého zadečku a proto, že drápky jsem nemohla nikam zapíchnout, tak jsem si trošku namočila dupku, ale teta Jitka mě rychle chytla a lidská maminka mě utřela. Pak jsem dostala hodně čumáčků, protože jsem strašně šikovná, heč.“

31.5.2010
Carmen se nám konečně přiznala, kam ji včera večer teta Radka vzala. Pořád nám to nechtěla říct, abychom se prý necítily blbě. Tak jsme z toho byly všechny zmatené. „Holky, včera jsem poprvé viděla naše babičku. Je stejně pěkná jako maminka. Hned mě poznala a čumáčkovala. No a ještě tam byla nějaký další pejsek, původně jsem si myslela, že by to mohl být taťka nebo děda, když přišel s babičkou… Jenže byl větší než babička a vypadal úplně jinak. Tak jsem si pomyslela, že by byla babička taková rošťanda a klovla psa z úplně jiné rasy. Vypadalo to, že se mě asi bál, protože mi nechtěl dát ani čumáček a couval přede mnou. Asi už teď vypadám drsně, i když jsem ještě bezzubec. Pak jsem se ještě rychle stihla zeptat babičky, kdo to teda je. Prý na ni volají ‚Cori‘ a bydlí s ní. Je prý o dost mladší a děsně ztřeštěná. To pak bude kámošky.“ Trošku jsme to Carmen záviděly, ale snad se s babičkou někdy setkáme všechny.
A rošťačka Candy se vydala dneska na výlet. Normálně si v klidu přelezla zábranu, přes kterou může lozit jen maminka a už si to pelášila pryč. Naštěstí přišly obě tety a moc se divily, kdo si to tam špacíruje pod stolem. Ale má náš obdiv, došla docela daleko, tam venku to totiž děsně klouže a většinou končíme hned na bříšku, protože se nám rozjíždějí nožičky.
Dneska jsme ale tu lozivou náladu měly tak trošku všechny. Když za námi přišla maminka, nelehla si do pelíšku, ale do domečku. My jsme ale všechny chtěly jít za ní, což znamenalo, že musíme překonat takovou nižší zídku. Některé z nás mají opravdu těžké zadečky, chvíli to trvalo, protože jsme nevěděly, co dělat, když nám visí dupka ve vzduchu, ale jakmile jsme přeply náhon na přední nožky, hned jsme tam byly. Něco málo jsme popapkaly a pak přišly na řadu boje. No ano, nevím, co se to s námi děje, ale máme strašnou chuť se tou bezzubou tlamičkou kousat navzájem do všech částí těla, i když nejlepší jsou ouška, ocásek a otevřená tlamičky jedné ze sestřiček. Občas se nám také podaří udělat ‚berany, berany duc‘, když na sebe obě navzájem zautočíme. Na Colettku zatím bojová nálada nepřišla. Jak nás viděla, přišla si lehnout mezi nás a klidně spala dál, i když kolem ní zuřila válka. Conie už se pak ze zlosti zakousla i do dřevěného rámu, co máme v domečku, jestli to není spíše bobr, než pes.

30.5.2010
Nedělní dopoledne bylo zase naprosto klidně prospinkané. Zato odpoledne se tu děly věci. Přišla nějaká větší bytost se dvěma malými bytůstkami, asi někdo od lidské maminky. Naše maminka z toho však byla celá nesvá a později i pořádně rozčílená, když se všichni blížili k nám a našemu pelíšku. „Co se mamince stalo?“, ptaly jsme se jedna druhé. „Proč se jim pořád snaží vysvětlit, že ty malé bytůstky k nám prostě nesmí? Co jsou zač?“ Candy napadlo, že by nás mohli chtít tahat za nožičky a ocásky anebo dokonce spapat. Nikdo maminku pořádně neposlouchal a naopak ji ještě okřikovali a vysvětlovali, že nám miminkům nikdo nechce ublížit. Maminka jim asi moc nevěřila, až nám ji bylo líto, jak křičela a bránila nás vlastním tělem. Vypadalo to, že nezaváhá ani vycenit zuby, když už to jinak nepůjde.
Včera přišlo na návštěvu také hodně neznámých bytostí, zase od tety Jitky, ale ty maminka jen přivítala a nebála se o nás, tak jako dnes. I když si ty bytosti povídaly něco o tom, že nás odnesou v kapsách k nim domů. Později se maminka uklidnila a přišla nám vysvětlit, co se vlastně stalo. Všechny čtyři jsme se poslušně seřadily a s nastavenými oušky poslouchaly, co nám chce maminka říci. „Už od doby, kdy jsem byla ještě malé štěňátko, jsem neměla ráda takové malá bytosti, jaké tady dneska jsou, a před kterými jsem vás bránila. Ony ty bytosti totiž pořád něco strkají do tlamičky, musí všechno čumáčkovat a nikdy pejsek neví, co od nich ještě může čekat. Proto na ně křičím už od štěňátka.“ Pak trošku ztišila hlas a dodala: „Taky se jich totiž bojím…“ Přitulily jsme se k mamince, dala nám napapat a už bylo vše zase v pořádku.
Až návštěva odešla, měly jsme chvíli volna a zkoušely jsme taky štěkat. Maminka nám ukázala, jak na to, ale nic než srandovní „buf“ z nás prostě nevyšlo. Některé sestřičky si s tím daly opravdu záležet a zkoušely to ještě před spaním. Candy dokonce bufkala i ze sna.

28.5.2010
Protože my pořád spinkáme, nechaly jsme dnešní příspěvek na našich lidských tetičkách. Doufám, že o nás nebudou psát žádné špatné věci, my jsme totiž děsně hodné a šikovné.
Takže jsme to dneska vzaly do vlastních rukou. Děvčátka naše totiž ráno vstanou, napapají se a zase spinkají, a tak se to opakuje celý den. Občas se také najde chvilka, kdy se staví na nožičky a snaží se chodit na všech čtyřech po pelíšku. Rychle se zatím ale vyčerpají a zase ulehají ke spánku.
Čím jsou naše holčinky starší, tím více se od sebe začínají lišit, a to jak povahou, tak i zbarvením. Jediné, co je pořád ještě spojuje, jsou modrá očička, která se ovšem také začnou měnit, vždyť vidí teprve týden.
Conie, nejstarší z našich tibeťaček, vypadá na pěknou pohodářku, která se bude ráda mazlit. Její původní tmavě hnědá srst se začíná hodně prosvětlovat bílými chloupky. Má krásný čumáček a jedinečný pohled. Vypadá pořád spokojeně.
Carmen, náš malý černoušek bude celý tatínek. Zbarvení už teď odpovídá, hnědé obočí a pravidelné hnědé lemování na nožičkách, ale velkou bílou náprsenku zdědila naopak po mamince. Zatím to vypadá, že Carmen povahou dostála svému jménu, bude z ní pěkná divoška, ze štěňátek ta nejaktivnější. Hned po narození byl jejím poznávacím znamením bílý flíček na zádech. Dnes už již skoro není vidět.
Candy, taky černá s krásnou bílou hvězdičkou na čele, která se stále zvětšuje a dodává jí na kráse. Na Candy jsou strašně zajímavé tlapičky, každá je zbarvená úplně jinak. Také se může chlubit velkou bílou náprsenkou, která z ní dělá černobílou fenečku. Barvou sice odpovídá tatínkovi, povahou je však hlavně po mamince, ale bude z ní určitě ještě větší rošťačka, než jsme si všichni mysleli. Má ráda přesně to, co Binie, škrabkání za oušky, i ve spánku začíná zaujímat stejné polohy, a také pořád čuchá okolo.
Colettka se dělá záhadnou. Zatím nemá zájem projevit své schopnosti a chyby. Zabarvením srsti odpovídá mamince, Bini měla v jejím věku úplně stejnou barvu. Jen místo světlé náprsenky má pouze úzký bílý proužek na hrudníčku. Colettka je zajímavá svou klidnou povahou, vypadá to, že povahově reprezentuje pravého tibeťáka, také se ráda tulí k ostatním sestřičkám. Nejraději spinká s hlavičkou položenou někomu na zádech nebo krku anebo naopak úplně sama daleko od všech.

26.5.2010
Vzhledem k tomu, že je venku pořád škaredě, musíme spinkat. A spinkáme ráno, spinkáme i odpoledne a spinkáme pořád. Ve chvilkách, kdy zrovna nespinkáme, tak papáme. Občas se povede, že se i projdeme, samozřejmě na všech čtyřech. Ještě se nám klepou kolínka a hlavička nás táhne dolů, ale moc se snažíme a zkoušíme to znovu a znovu. Sem tam sejmeme sestřičku nebo dvě, hodíme kotoul nebo přepadneme přes neposlušnou nožičku. Je to fakt sranda. Hlavně když sledujeme jedna druhou. Jo a začínáme mít prostorové problémy. Velkou nevýhodou toho našeho rychlého růstu je, že máme problém vlézt se k maminčině "mlékárně" všechny. Už u ní není tolik místa, mačkáme se a často musí jedna z nás čekat, až se uvolní místečko. Jenže my nejsme holky trpělivé, takže se plazíme jedna po druhé nebo jedna pod druhou. Lidské tetičky i maminka si říkají, když nás pozorujou: "Je to ještě horší, než když byly malinké a neviděly na sebe. Teď už vidí jedna na druhou, závidí si cecíky a odstrkují se navzájem. No je to boj. Opice naše…"
I když pořád spinkáme, některé z nás však prožívají naplno i tyhle chvíle. Třeba taková Carmen leží nezvykle na zádech a pořád kope nožkama: "Jééé, mi se zdálo, že už jsem velká holka a běžkám ve vysoké trávě s maminkou…" Colettka přišla na nový způsob pohodlného spinkání, nejlépe někomu na hlavě, resp. na krku. Candy zase nemá ráda, když ji někdo přikryje, aby jí bylo teplo. Na druhé straně se vždycky žene k mamince a pořád se k ní tulí, takže teplo musí mít ráda. Ale vypadá to, že neví holka, co chce. Jestli to není ženská….:) Conie ve spánku pozná člověk podle toho, že leží nejraději jako její maminka Binie, na boku a spokojeně si odfukuje.
Největší srandu jsme ale zažily při večeři. Lidská maminka na nás dávala pozor a legračně komentovala každý náš pohyb. "Colettko, proč jim zase lezeš po hlavách. Caaaandy, zase tě odstrčily, baby jedny! Do boha jeho, hladovci! Binie lehni si, musíme najít cecík ještě pro Carmen, pojď tady je, no šup… Nemačkáme se, vždyť můžete papat všechny. Coniiiiiiiii, kam se to zase cpeš, když už nechceš papat a nech holky a pojď sem ty krasavice jedna, no ty tvoje kukadla…" A v tomto stylu to pokračovalo po celou dobu naší večeře. Obě maminky nás všechny musely popusinkovat, a pak jsme se uložily, jak jinak, než ke spánku.

24.5.2010
Snídaně udělala s našimi bříšky zázraky. Nejprve vykonala "toaletu" Candy, ale lidská teta Jitka to stihla rychle uklidit, protože v pelíšku už začalo být živo. Stejné štěstí bohužel neměla u Colettky, která… dopadla, tak jak dopadla. Teta Jitka mě hned vzala z pelíšku a pořád mě všude utírala, ale naštěstí se mě maminka zastala a vydobyla si to, že si mě umyje sama. Maminka je hodná, jinak bych asi musela taky absolvovat svou první koupel. Až se situace trošku uklidnila, přišly jsme na to, že Candy zaujala včerejší strategii Colettky a mrkala na nás raději jen jedním očičkem. Ale my už jsme všechny věděly, že to má marné a bude muset otevřít i to druhé. A do večera to bylo tady.
Po obědě, když už jsme se chystaly na našeho obvyklého šlofíka, zmizela Colettka. Dívaly jsme se všude, ale ona se prostě vypařila, anebo šla s maminkou už na procházku. A najednou jsme uslyšely hlasité a bezmocné volání. Lidské tetičky asi někam odešly, tak se volání stupňovalo… Až konečně přišla teta Jitka a přinesla ztracenou sestřičku zpátky k nám. "Kde jsi byla, bambulo? Přece jsme měly jít spinkat?!", ptaly se sestřičky. "No představte si, chtěla jsem se jít podívat, kudyma nám ta maminka pořád odchází a pak už jsem jen cítila, jak dělám kotoul, přemet, dlouho jedu po zadečku a dopadnu na něco studeného. Vůbec jsem nevěděla, kde to jsem." "Ale nepřeháněj", řekla zkušeně Carmen. "Jestli jsi byla jen tam za ohrádkou, kde já včera, tak jsi tam nemohla při padání dělat takové akrobatické kousky, vždyť tam není žáden kopec." A Colettka se odebrala uraženě spinkat na druhou stranu, aby všechno nemusela vysvětlovat.

23.5.2010
"Co to je za smrad? Ne Matýsek, ale Candy se po?rala." Candy spokojená, jak krásně ulevila bříšku, ale zato lidská maminka z toho nebyla ještě před snídaní dvakrát nadšená. Navíc se to Candy povedlo tak důkladně, že si vysloužila svou první koupel.
"Á, do naší party vidících se přidala Colettka", zjistily ráno nadšeně ostatní vidící sestřičky. Colettka to ale tak neproživala: "Zatím jsem se rozhodla to tu obhlídnout jen po očku, a pak uvidím, co s tím druhým…"
Odpoledne nás přišly okouknout sousedovic holky s lidskou maminkou od naší babičky (přeberte si to, jak chcete?), ale my jsme to měly všechno na háku, chtělo se nám spinkat. A nerozhodily nás ani záblesky foťáku: „Děvčata, budou z nás hvězdy. Dobrou.“
Colettka si to večer rozmyslela, na hokej se chce dívat oběma kukadlama a otevřela také to druhé. Nakonec i pilně nacvičená mexická vlna padla, protože se holčinkám chtělo spinkat. "No co, odpoledne jsme totiž nacvičovaly stoj na všech čtyřech a zvedání hlavičky, tak jsme se děsně znavily", shodly se všechny. "Holky, viděly jste Candy, jak se krásně stavěla a při snaže udržet hlavičku nahoře až připomínala toho pejska, co hýbe hlavou, když v autě přejedeš přes hrboly“, dělala si srandu Conie. „Ale ne, je fakt moc šikovná, mi to spíše připomínalo takový taneční styl – breakdance- ona prostě ´brejkuje´ ", pobavila ostatní Carmen. Samozřejmě ani Carmen dneska nebyla žáden svatoušek, od té doby, co vidí, se pouští do průzkumných výprav."No tak jsem se konečně chtěla podívat za brány našeho království."
Po pravidelném večerním vážení: "Děvčata, gratuluji, některé z nás dosáhly úctihodné váhy půl kila", pochválila sebe i sestřičky Conie. Colettka, Conie a Carmen popřály Candy krásné sny, protože zítra už s velkou pravděpodobností uvidí na svět stejně jako ony.

foto Ivana Šebová

22.5.2010
Ráno se vzbudím hladem, otevřu kukadla a ona už na mě hledí sestřička Carmen s hrozným výrazem na čumáčku. „Jéééé, ty už tak vidíš, to je super.“ Ale Carmen zděšeně: "Kde to jsme?" Tak jsem ji hned uklidnila: "To je náš domeček, je tu sice trošku smrádečeku, ale zato teplo." Pak jsme si ještě pospinkaly, protože jsme nechtěly budit sestřičky hledáním mlíčka.
Po vydatné snídani začalo být doma trochu rušno. Carmen se bála, ale protože vidím déle než ona a jsem zkušenější, tak jsem ji uklidnila, že to jsou jen tři takové bytosti, co tady bydlí s námi. "Jestli jsem to odposlouchala dobře, tak mají taky svá jména, jedna je Radka a druhá Jitka, ale ta třetí… nevím. A na někoho volají mamko, tak asi máme společnou maminku." Carmen ale chytře dodala: "Ale vždyť jsme je u mlíčka nikdy nepotkaly, tak asi ne."
Dneska už jsme na tom teploučkém velkém místě byly pořád, je to fakt lepší než v domečku, máme více místa. A tak jsme s Carmen mohly dělat závody, která to celé přeplazí na druhou stranu rychleji. No a všimla jsem si, že nejmenší sestřička Candy už není tak malinká, nějak rychle se přes noc zvětšila, asi celou noc papala. Aspoň už nevypadá, že má z nás největší hlavičku.
Z odpoledního spinkání mě probudila lidská teta Radka, když mě chytla a vytáhla nahoru. Viděla jsem jen nějaký velký nástroj, jak se mi přibližoval k tlapkám. Ostatní sestřičky ještě spaly. Bála jsem se, tak jsem začala křičet. Ten nástroj se už skoro dotkl mé tlapky, rychle jsem zavřela očička a křičela ještě více. Jenže on začal vydávat nějaké divné zvuky a přitom mě lechtala ta tlapka, u které zrovna byl. "Vždyť ona mi jen stříhá drápky, no to mohla říct hned, aspoň bych se tak nebála." Když bylo hotovo, položila mě zpátky k sestřičkám a na řadu přišla další. Mezitím se probudila Carmen a opět se na mě zděšeně podívala, když slyšela, jak další sestřička křičí. „Oni nás chtějí spapat?!“ "Ale ne", dodala Conie. "A proč ta Colettka tak křičí?" "Asi hysterčí, no. Jen nám ostříhají tlapky, teda drápky. Dívej, třeba já jsem se vůbec nebála", mohla jsem si zahrát na hrdinku, protože všechny ještě spaly a neslyšely mě "Tak já budu křičet taky, bojím se", dodala Carmen. Všechny jsme to ale nakonec přežily, ale když jsem si pak lehla k sestřičkám, hrozně jim bušilo srdíčko, jako kdyby se mnou a Carmen závodily v plazení.

21.5.2010
Ahoj, dneska je to 10. den, co už jsem na světě. A právě dneska jsem poprvé otevřela očička a podívala se na to, co se děje kolem mě. Maminku i mladší sestřičky jsem poznala podle čuchu, ale… co jsou to za bytosti, co mě pořád nosí, čumáčkujou a hladí? Podle té jejich starostlivosti je znám od začátku, ale takhle jsem si je nepředstavovala. Nikdy nevím, jestli mě chtějí sníst nebo dát čumáček nebo co vlastně, tak nějak se přitom tváří divně.
Sestřičky ještě nevidí, ale myslím, že už jim to taky nebude trvat dlouho a budeme lozit a zkoumat všechno spolu. Zatím se totiž k sobě jen tulíme, abychom se navzájem zahřály a taky svádíme boje o mlíčko. Maminka už byla včera nějaká naštvaná, asi po ní moc lozíme a máme pořád hlad. Nechtěla tu s námi v našem domečku vůbec být. To jsem jen slyšela ty bytosti, že na maminku volaly, ona přišla a už jsme měly papání. Asi je taky musí poslouchat.
Dneska se ale něco změnilo. Bytosti nás zase vzaly z domečku a daly nás všechny někam jinam. Bylo to moc měkoučké a teploučké místečko. Dobře se tam spinkalo. I maminka tam s námi ležela. Mohly jsme se sestřičkami lépe přelízat a dokonce se samy odplazit na druhý konec. A i ty bytosti se na nás pořád dívaly a zase nás hladily. Neříkám nic, líbilo se mi to.
Přišla maminka s ohlášením svačinky. Já jsem tentokrát přišla k naší „mlékárně“ až poslední, protože jsem se chtěla pobavit nad tím, jak se tam sestřičky ženou. A byla to fakt sranda. No ty lezly, jedna přes druhou, dokonce po hlavě si přelízaly, když ucítily mlíčko. Ale naštěstí zasáhly bytosti a každé našly vlastní cumlík, pak už se nebily. I když nejtěžší to má vždycky sestřička Candy. Jak jsem ji dneska uviděla, tak jsem zjistila, že je z nás nejmenší, takže ji každá vždycky odtlačí pryč. Ale bytosti ji pomáhají, ať nezůstává stranou. Až sestřičky skoro dopapaly, přišla jsem na řadu já. Když už jsem na to dneska viděla, chtěla jsem vyzkoušet všechny cumlíky, která maminky měla nastavené. Ten první byl moc oslintaný, nezažila jsem to poprvé, ale až přijdu na to, která sestřička tu byla přede mnou, už ji to asi budu muset říct: „Slintáš, dělej s tím něco.“ Další cumlík už byl prázdný, to zas měl někdo hlad. Ale u toho třetího jsem se zdržela trošku déle, tam už bylo vše v pořádku. Sestřičky už spaly, než jsem cítila plné bříško. I maminku jsem nechala odpočinout a přidala se k sestřičkám. Maminka si odešla lehnout do našeho domečku a jedním očkem nás pořád sledovala. Pomaličku jsem začla usínat, když v tom mi někdo přistrčil dupku s mému čumáčku: „No holky, která?!“ Fakt nic příjemného, ale teploučko tam bylo, jen co je pravda. Pak nás bytosti zase občas pohladily a pořád jedna z nich pořád opakovala nějaká jména. Podle toho soudím, že se asi jmenuju Conie. Je to celkem v pohodě jméno, asi si na něho zvyknu.